Nedostatky Jana Švejnara
Americké občanství
Švejnar se vzdá amerického občanství. Jan Švejnar: „Udělal jsem to především po setkáních se stovkami občanů v různých částech republiky. Zjistil jsem, že pro ně je funkce prezidenta opravdu velmi hlubokým symbolem a že očekávají, že loajalita hlavy státu k zemi bude stvrzena tím, že bude mít výlučně české občanství.“
Jiří Zlatuška (profesor a místopředseda ústavně-právního výboru Senátu): „Po právní stránce zde problém na české straně existovat nemůže s ohledem na smlouvu mezi Spojenými státy a Československem o dvojím občanství. Ve Spojených státech podobné kolizní situace několikrát americký Nejvyšší soud, a to dlouho před Švejnarovou naturalizací. (..) Z věcného hlediska je podstatné, že Švejnar šel do exilu v době sovětské okupace Československa a obviňovat ho mezi řádky z nějaké zrady národa tím, že s námi nesdílel okupovanou přítomnost, je poněkud podlé. Na tyto výhrady platí Peroutkova slova reagující na obvinění, kterými na něj v době amerického exilu mířila propaganda stalinistického režimu: ,(Člověk) nemůže zradit svého žalářníka, nemůže zradit svého mučitele. Stalina český a slovenský člověk zradit nemůže, jako nemohl zradit Hitlera.‘"
Jiří Leschtina: „Byla to první vláda Václava Klause, která přijala zákon stanovující princip jediného státního občanství. Emigranti mohli získat českou státní příslušnost jedině tehdy, když se zřekli občanství cizího. (..) Je zarážející, když současný prezident upozorňuje, že se Švejnar ,tady nezúčastnil politického života‘. Jednak to není tak úplně pravda a za druhé: Jak se asi tady mohli vyžívat v politice lidé, jimž bylo upíráno jedno ze základních občanských práv? A to až do roku 1999, kdy princip jediného státního občanství zrušila Zemanova vláda. (..) Zákaz dvojího občanství souvisel i s nechutí politických elit vracet emigrantům majetek. Především z ní vycházel záludný paragraf restitučního zákona, podmiňující navrácení majetku českým občanstvím. Autor zákona Tomáš Ježek popsal po letech tehdejší pohnutky politiků zcela lapidárně: ,Zvítězily averze vůči emigrantům i kus závisti, že oni odešli, měli se tam dobře, a my jsme tady v těch komunistických sračkách museli žít.‘“
(Hospodářské noviny, 21.1.2008)
Švejar a politická zkušenost
Jiří Pehe: „,Potřebné politické zkušenosti‘ také mohou jednoduše znamenat, že politik má všechno tak říkajíc ,obšlápnuté‘, což v české politice může znamenat nejrůznější druhy vazeb na politické, mediální a ekonomické subjekty. Už proto neškodí, zejména v postkomunistické společnosti, kde takové vazby v procesu privatizace snadno vznikaly, aby byl politický matador typu Klause vystřídán někým méně politicky ,zkušeným‘. Navíc je otázkou, proč by jakákoliv významná osobnost z prostředí mimo politiku měla potřebovat jakési speciální politické zkušenosti pro výkon funkce, která je převážně ceremoniální a symbolická.“