Plné znění článku - Odpor proti globalizaci je oprávněný

Elektronický archiv Mladé Fronty DNES spravovaný společností NEWTON Media, a.s.
http://mfdnes.newtonit.cz

Datum: 30.08.2003
Autor: HANA LEŠENAROVÁ
Zdroj: Mladá fronta DNES
Strana: 03
Rubrika: Civilizace

Odpor proti globalizaci je oprávněný

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz kritizuje privilegia vyspělých států

Tento týden v Praze krátce pobyl Američan Joseph E. Stiglitz. Promluvil zde na jedné finanční konferenci. Nakladatelství Prostor pro podzimní trh připravuje jeho knihu Jiná cesta k trhu. MF DNES poskytl rozhovor.

Celosvětová finanční krize v roce 1997. Ruská ekonomika a společnost po zániku SSSR. Krize Argentiny. Politika Mezinárodního měnového fondu. Úskalí globalizace. To jsou některá z témat nejnovější knihy Josepha Stiglitze, která již byla přeložena do více než dvaceti jazyků. K nim v příštích týdnech přibude i čeština.

Jaké důvody shledáváte pro to, aby si Čech vaši knihu přečetl?

Česká republika přestává být Zapadákov, čeká ji vstup do EU, a stane se tak aktivnějším účastníkem v globálním rozhodování. Mám za to, že i malé země mohou hrát velkou roli při "zlidšťování" globalizace. Protože Spojené státy a další velké státy tíhnou k protlačování svých vlastních zájmů, kdežto postoje malých států mohou být daleko férovější z pohledu všeobecného blaha.

Znáte nějaké malé země, kterým se to daří?

Napadá mě Švédsko a další skandinávské státy. Prokázaly například výrazný vliv při formování pomoci rozvojovým zemím. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Čecha by mohlo také zajímat, že jsem se snažil vysvětlit, proč nevyšly sliby, že přechod ze socialismu ke kapitalismu přinese nebývalou prosperitu, a proč velká část těchto zemí dnes zaostává za úrovní ekonomiky před rokem 1989.

A Českou republiku počítáte mezi tyto zklamané země?

Když se tu rozhlédnu, vidím, že země ekonomicky pulzuje, a to je pozitivní. Na druhou stranu je třeba dodat, že nenastal takový obrat, v jaký se tu doufalo. Snažím se přijít na to proč. Myslím, že to bylo vinou špatného chování firem, neboli corporate governance, a tunelování. Ale ve srovnání s ostatními zeměmi tohoto typu nejste ani nejhorší, ani nejlepší.

V knize říkáte: "Mnozí z nich, jako třeba Václav Klaus, bývalý předseda vlády ČR, by nesouhlasili s většinou toho, co chci říct, přesto jsem se z rozhovorů s nimi hodně naučil." Co konkrétně jste se naučil od Klause?

(Hlasitě se směje) Minimálně jsem lépe pochopil politické argumenty, jež způsobily některé vaše neúspěchy. Například jeden rozdíl mezi transformací v Maďarsku a v Česku spočíval v tom, že Maďaři byli daleko více ochotni privatizovat státní majetek do rukou zahraničních investorů. Ostatně některé nejúspěšnější české privatizace, jako Škoda Auto, šly do rukou zahraničních investorů. Ale Klaus se tomu původně bránil, pravděpodobně z politických důvodů, nikoli proto, že by k tomu existovaly racionální ekonomické důvody. Když s lidmi mluvím, vždy se snažím rozpoznat, zda jejich chování mělo skutečné ekonomické opodstatnění, či zda se řídili politikou, nebo dokonce populismem, i když samozřejmě tyhle oblasti nejsou od sebe úplně oddělitelné. Rozumím obavám z rozprodávání státního majetku do rukou zahraničních investorů. Ale s nebezpečím takzvaného bankovního socialismu - kdy banky pod tlakem vlády udržovaly systémem levných půjček prodělečné průmyslové kolosy - nebo s nebezpečím privatizace místním holdingových strukturám to nelze srovnávat.

Nebyly však Klausovy obavy z nájezdu zahraničních investorů v něčem podobné obavám dnešních demonstrantů z globalizace?

Úspěšné země jsou schopny využít zahraniční trhy, investory i technologie a tohle všechno zkombinovat se svými schopnostmi. To se například povedlo zemím jihovýchodní Asie, byť i ty mají problémy. Podle mě Václav Klaus hrál v první polovině 90. let právě na strunu obav z globalizačních trendů. Ano, v tom byl vlastně podobný těm, kteří proti globalizaci protestují dnes. Jak se nyní ukazuje, globalizace má pozitivní dopady na ty země, jejichž vlády v těchto procesech zastávají aktivní roli - právě na rozdíl od Klausova tehdejšího názoru o minimalistickém zasahování vlády. Je třeba být aktivní už proto, že globalizace je nesymetrická. Třeba v tom, že Sever si může zachovat svou ochranářskou politiku a dotace pro podnikatele, kdežto Jihu se to zakáže. Takže chudé země se bohužel mohou stát ještě chudšími.

V nedávném článku pro týdeník Newsweek jste napsal, že Evropa propadla ve svém fundamentálním poslání: totiž zajistit stabilní růst. Podle vás struktura evropského organismu není nastavena tak, aby zvládala problémy současnosti. Proč?

Evropě se v nedávné době nepodařilo udržet vysokou úroveň zaměstnanosti. Její reakce na ekonomické zpomalení v roce 2000 nebyla příliš taktická. Evropská unie má totiž svázané ruce: jak svými monetárními, tak rozpočtovými pravidly. Maastrichtská kritéria, která ukládají členům eurozóny držet schodek rozpočtu a státního dluhu pod třemi procenty HDP, byla namířena proti problémům minulosti, ale nikoli budoucnosti. Skutečným problémem minulosti byly vysoká inflace a deficity, avšak ty nejsou nutně problémem budoucnosti.

A tím je co?

Ukazuje se, že rozpočtové schodky během ekonomických recesí mohou být přínosem. Když jsem dělal poradce Clintonovi, zabránili jsme uzákonění vyrovnaného rozpočtu a také tomu, aby hlavním úkolem Fedu bylo pouhé sledování inflačního cíle. Takže jsme vlastně odmítli dvě hlavní maastrichtská kritéria. Ale na druhé straně: špatně nastavené rozpočty ekonomice nepomůžou a naopak mohou přinést další problémy v budoucnu. Prostě nejde o to, jestli podporuji deficity, nebo ne. Nejdůležitější je, jak jsou ty deficity strukturované a jak jsou načasovány.

Tvrdíte, že rozhodnutí o výši úrokových sazeb, které určuje cenu peněz a zásadně ovlivňuje vývoj země, by nemělo být jen v rukou technokratů v centrálních bankách a že by se na rozhodnutí měli podílet i ti, kterých se to týká. Není však nebezpečné otevřít toto rozhodování například politikům, kteří by je mohli zneužívat pro své zájmy, jak to chtěli i čeští politici?

Na světě existují různá institucionální uspořádání včetně těch, kdy je hlas lidu více slyšet. Určitě to nejde přehánět a nedá se to řešit například referendem. Ale například ve Švédsku sedí v bankovní radě centrální banky i zástupce zaměstnanců. V Anglii rozhoduje o tom, jaká by měla být výše inflace, vláda, ale realizace už je na bedrech centrální banky. Navíc ve spoustě zemí, kde se centrální banky tváří nezávisle, často jednají podle partikulárních zájmů různých skupin. Například centrální banka Fed ve Spojených státech vždy brojila za vyrovnaný rozpočet během vlády demokratického prezidenta Clintona. Ale jakmile nastoupil George Bush, předseda Fedu Alan Greenspan podpořil masivní daňové škrty, které povedou k obrovským deficitům rozpočtu. To je jasná podpora partikulárních zájmů. Raději bych viděl mnohem víc průhlednosti v systému rozhodování centrálních bank - ať přiznají, že se od politiky nikdy úplně oddělit nemůžou, a přestane tahle šaráda! Mimochodem: Václav Klaus byl jako politický lídr citlivý na to, že centrální banka dělala věci, jež nebyly vždy politicky populární. Jenže on měl tehdy zřejmě pravdu, když ji kritizoval. Myslím, že Česká národní banka před měnovou krizí v roce 1997 ekonomiku příliš přiškrcovala.

Ve své knize několikrát zmiňujete, že antiglobalizační demonstranti protestují oprávněně. Co říkáte na to, že protesty často přerůstají v násilí?

Zaprvé je třeba se ptát, zda existuje důvod k nespokojenosti s globalizací. Podle mě - jak už je zřejmé z toho, o čem jsme tu hovořili - ano. Globalizací vzniká nerovnováha, ty procesy jsou nedemokratické a netransparentní. A zadruhé, protesty pomáhají zvyšovat všeobecné povědomí o tom, že něco není v pořádku. Protesty sice nepřinášejí řešení, ale to není jejich posláním. Místem, kde by se měla hledat řešení, jsou parlamenty, vlády nebo různá uskupení vlivných lidí.

Ale co to násilí?

Nemyslím si, že násilí někdo schvaluje. Ostatně většina protestujících se zabývá spíše vzděláváním - ať sebe sama, nebo druhých. Jen menší část odpůrců je násilná.

Jak chcete mocné země přinutit ke změně chování?

I proto jsem napsal Jinou cestu k trhu. Aby si lidé uvědomili, že tenhle systém je nefér. A aby rostl počet hlasů, jež budou říkat, že to musíme změnit. Zdá se mi zajímavé, že si stále více Američanů myslí, že to, co USA provádějí na globalizované scéně, není dobré. Třeba program odpouštění dluhů rozvojových zemí v Africe prosadila hlavně nezisková skupina Jubilee 2000.

***

VLIVNÝ MUŽ. Joseph E. Stiglitz se narodil 9. února 1943 v americkém státě Indiana. V roce 1993, po hvězdné akademické kariéře, přešel do Výboru ekonomických poradců prezidenta Clintona. V roce 1997 nastoupil do Světové banky, kde do ledna 2000 zastával post hlavního ekonoma a prvního viceprezidenta. Nyní učí na Kolumbijské univerzitě. Předloni spolu s Michaelem Spencem a Georgem Akerlofem získal Nobelovu cenu za teorii trhů pracující s asymetrickými informacemi.
FOTO: MAFA - DAVID NEFF